Souhlasím s názorem, že nikdo neviděl dítě a nezná ani pani doktorku (nějak po těch letech je má důvěra ve stav lékařský na bodu mrazu). Na druhou stranu, pokud jakékoliv léky pomohou dítěti snížit ten šílený pocit frustrace, to napětí, které neustále pociťuje, potom není o čem mluvit. Já jsem u své dcery většinou přistoupila s lékaři na dohodu, že to zkusíme. Uvidíme, co s ní léky udělají - začínali jsme vždy na nejnižší možné dávce. A upozornila jsem je, že na mně je, abych to ukončila nebo v podávání léků pokračovala (samozřejmě po dohodě). Ale poslední slovo jsem vždy měla já-matka - která zná své dítě nejlépe. Držím palce, je to těžké rozhodování. Ale nešťastné, frustrované, napjaté dítě také není řešení...může to vést k dalším, větším problémům jako je sebepoškozování (kterým se to obrovské napětí sníží) atd.