Podélné parkování je otázka cviku a hlavně, u každého auta trochu jiné. Mám teď auto velké, dlouhé s malým rejdem....a občas prostě parkuju "šíbováním", prostě po centimetrech tam a zpět, až se tam nacpu. Mám ověřeno manželem, který se s dodávkou 5,3 m dlouhou vejde do místa 5,5 m, že to není moje chyba, ale fakt auta.
Takže člověk to musí vyzkoušet a natrénovat, teorie z návodu od Michala je dobrá, ale sama o sobě nestačí.
Prázdné parkoviště je fajn, ale při tréninku parkování to nemusí stačit, chce to nějaké vyšší překážky (ty krabice, jak tu nekdo zmiňoval), aby fakt člověk viděl, kdy už drhne....
Mně osobně dělá největší problém parkování kolmé, vždycky musím dorovnávat a občas se prostě nevejdu....ale prý opět problém malého rejdu (couvám, popředu to ani nezkouším).

Odhad vzdálenosti se dá dobře nacvičit v klidu, třeba také na tom parkovišti. Jde se naučit, jak je auto v zrcátku velké, když je tak a tak daleko.
Takže opět někde na velkém parkovišti nebo prázdné silnici, dobré je, pokud by byl ještě někdo s druhým autem, tak si prostě postavit dvě auta za sebe a kouknout, jak velké to zadní auto v zrcátku vidím, když je těsně za mnou, když je zhruba 5 metrů za mnou, 10 metrů....a když už mám tenhle odhad, tak se dá natrénovat i ten odhad, kdy si tam troufnu vjet a kdy ne a to podle rychlosti toho auta a mojí. Při připojování na dálnici nebo na okruzích je vhodné míst stejnou rychlost jako auta za mnou, pak se mohu připojit, i když je auto poměrně blízko (tohle sice vím, ale stejně to praktikuju minimálně, velkým silnicím se vyhýbám, i když z jiného důvodu). Naopak, když třeba vyjíždím z okraje vozovky, chce to mít tu vzdálenost dost velkou, protože chvíli trvá, než se to auto rozjede....

Rozjíždění v kopci mi problém nedělalo, ale vím, že ségra ho trénovala s tátou dost dlouho. Ale prostě v každé volné chvilce vyjeli na prudký kopec s malým provozem a rozjížděli se a rozjížděli. Chce to poslouchat motor a vnímat pedál, naučit se, kdy auto skutečně zabírá a teprve v tu chvíli povolit ruční brzdu....bez ruční brzdy jsem se rozjížděla v prudších kopcích málokdy, spíš jsem to zkoušela, když jsem tam byla sama, ale jinak sázka na jistotu....

No a musím říct, že mi pomohl automat, i když jsem spoustu věcí celkem ovládala, tak to, že se jimi nemusím zabývat, mi umožňuje lépe se soustředit na to, co mi dělá problémy (třeba to přejíždění z pruhu do pruhu a předjíždění)....Když jsem jezdila s manuálem, byla jsem nervóznější, i když řazení samo o sobě mi fakt problém nedělalo, ale holt tu pozornost tříštilo, nedokázala jsem tuhle část vypnout a dělat bezmyšlenkovitě.....