Znám hodně takových případů z okolí. Většinou jsou to lidé, kteří svůj život "zabalili" a prostě se vyléčit nechtějí (ostatně, obvykle jsou jejich choroby právě příznakem toho, že svůj život zabalili už předtím). Jsou "umanutí" a "schválně" nedodržují žádné pokyny, neberou léky apod.
Něco jiného jsou lidé, kteří se víceméně vědomě rozhodli, že jim třeba chemoterapie "nestojí za to" a prostě berou svůj stav jako následek svého rozhodnutí, vědomě a s jistou důstojností. Nebo třeba "nepřestanou kouřit jen proto, aby tu byli o půl roku dýl".
Ty je třeba respektovat, jakkoli je to obtížné pro blízké. Ty první ale taky - protože nikoho nelze donutit, aby "chtěl" žít jinak, než žije.

Já když mi kdysi sdělili diagnózu, tak jsem naopak zmobilizovala veškeré síly, abych nemoc přeprala, což se mi v zásadě podařilo. Jenže já jsem nechtěla nemocí "řešit" jiné věci, teda vědomě. Potřebovala jsem ji tehdy jako ukazatel toho, že něco dělám blbě, ale pak jsem celkem brzy začala fungovat v modu "aha, tak výstraha byla, a teď to dát honem do pořádku". Už s ohledem na miminko, které jsem krátce předtím porodila. Jenže já měla tehdy "život potenciálně před sebou", kdežto "sebevrazi" ho vnímají jako "to nejlepší za sebou" a "stejně už to teda nemá cenu".

Hranice mezi právem na svůj životní styl a sobectvím?
OK, ty máš právo rozhodnout se, že se léčit nebudeš.
Já mám právo rozhodnout se, že za takových podmínek nebudu pro tebe dělat to a to, co bych dělal, kdyby ses rozhodl opačně. Nebo naopak i za těchto podmínek to pro tebe dělat budu - ale nebudu ti nic vyčítat. Ani ty mně, ovšem.