Když jsem coby Pražačka začala jezdit na Moravu, tak mi hrozně vadily zdrobněliny u dospělých chlapů typu Jarek, Janek, Laďa a spol. , dodnes jednoho kamaráda prakticky neoslovuju, protože se mu říká Laďo a mně to vůbec nejde z pusy a nechce se mi mu říkat popražsku Láďo.
Když byl mladší syn miminko, tak hrozně brečel a já jsem nakonec vyndala dudlík, abych mu tu pusinu trochu zacpala, jemu se nelíbil, ale byl z něj vydřenej starší, kterému bylo rok a třičtvtě a nikdy ho neměl, ten ho okamžitě uzmul, strčil si ho do pusy obráceně a blbnul s ním celý den a když táta přišel domů, tak říká "dudýk" a manžel to pochopil, že tak mluví o mladším synovi a od té doby mu začal říkat Dudýnek. Manželovi už jsem to rozmluvila pod záminkou, že Filip nebude vědět, jak se vlastně jmenuje, ale tchýně mu pořád říká Dudy, asi jí to připomíná příbuzného Rudyho, ale nikdy jsem jí do toho nemluvila, nemyslí to špatně.