mám dva kluky a jsem spokojená, bylo a je mi jedno, jakého jsou pohlaví. Jeden je pro mě povahově "srozumitelný", je mi dost podobný, druhý je (asi) po manželovi a moc mu nerozumím. totéž by se mohlo stát i s holkama. po holčičce jsme nikdy netoužila ani netoužím, jsem ráda, že se mi narodilo zdravé dítě, a hned dvě
omlouvám se všem, které sdílí názor hrdinky románu, já to ale považuji za psychickou poruchu, kterou je třeba konzultovat s psychologem. Myslím si, že ta touha po holčičce se může negativně podepsat na vztahu k narozeným chlapečkům. Mám takový příklad v širší rodině a narozeným chlapcům fakt nezávidím. Často slyší, jak si jejich maminka přála holčičku a v porodnici plakala, když zjistila, že má kluka a podruhé zase kluka.
Přiznávám, že stejný názor mám i na to, "když žena nedá muži dědice", nebo - ona má holky a tamta má "děti" (tj. kluka aholku), tak to když slyším, tak se mi chce naprosto regulérně zvracet.