Nevím, jestli ta otázka není out, jelikož (naštěstí), žádnej autor nepřekročí sám sebe, takže píše-li o sexu Hrabal (obkládadá Venušin pahrbek smrčkovými větvičkami), ještě dnes mám husinu a Viewegh (přemýšlí o původu uvolněného drobku v zubech líbané dívky) možná už si v životě nešuknu:), obojí je ale čtivé a asi to má funkci, není to tam samoúčelně.

Já od knížky čekám to co od života, tedy že dejme tomu Helena dobrala nějakýho vývoje. Nemyslím si, že by patřičně podaná milenka ženatého muže nemohla být všelidovou hrdinkou, ale musí jí časem cosi dojít (nebo musí umřít) No a v neposlední řadě mě v jakékoliv beletrii bere humor.

Kdybych měla uvést to, co mě bavilo z ženské literatury, tak Procházková, právě když psala o svém životě (s Vaulíkem).