Ahoj,

já všeobecně víc vycházím s klukama. Třeba na táboře mi prostě holčičí oddíly neseděli. Dostat dobrou holčičí partu byla otázka pětiletky. S klukama at už byli malí nebo velcí, vždycky jsem věděla co dělat, jak je zabavit, přitáhnout je k dobrodružství je velice snadné a já dobrodružství miluju.

U prvního dítka jsme si pohlaví říci nenechali. Manžel strašně chtěl holku a já kluka. U druhého jsme si pohlaví nakonec říci nechali kuli tomu, že manžel má takový "trauma z dětství" - strašně si přál bráchu a domu mu přinesli ségru a nemají kdo ví jaký vztah. A tak chtěl, abychom syna připravili neb si do dneška pamatuje, jak mu to bylo líto a jak tu holku moc nechtěl. Tak že u druhého i u třetího jsme si pohlaví říci nechali. I když to kouzlo okamžiku je prostě jedinečné, ale my to prostě vzali z té praktické stránky.

Ted jsem si taky asi vnitřně přála kluka, protože sdělení doktorky, že je to KONEČNĚ holka, jsem měla chvíli pocit, jako by mě zamrzelo. Ani to nedokážu moc popsat. Ale Mužské osazenstvo je naprosto nadšeno. Hlavně teda starší syn a manžel. Jsou jak posedlí. Starší synek prostě zbožňuje malé děti a když jsou to ružové holčičky tak se okamžitě mění v pruvodce, pečovatele a ochránce.A já už se teda taky ostatně těším. Nafasovala jsem v rodině ted ružové věcičky (u nás spíš frčej ty holky) a mamina plete a vyšívá a šije a kluci už mají vybraný kočárek pro Ježíška aby ta naše holčička taky něco dostala, co kdyby zapoměl a nebo už to nestihl?