A jak často u vás tento stav nastává, případně ve kterých situacích tento stesk pociťujete? Já teda jednak tehdy, když jsem nemocná a nemůžu se v klidu povalovat v posteli a pak občas když začnu vzpomínat na tu svobodu zamlada (myšleno před dětmi) - že jsme se mohli sebrat a jet víceméně kamkoliv, sbalit se během chvilky, nemuset vláčet hromadu věcí, co potřebují děti a když jsme byli na dovolené, tak to opravdu byla dovolená, o víkendu jsme si odpočinuli, věnovali se tomu, co nás baví a doma byl klid.
Tímto se v žádném případě nechci rouhat, děti jsou prostě tady a já je miluju, neumím si představit je ztratit a za to, že jsou zdravé, jsem nesmírně vděčná, to je bez debat. Ale někdy mi ty časy před dětmi chybí hodně, s mužem si někdy přijdem jako dva bojovníci, jejichž hlavními úkoly je obživa a výchova potomstva a tyto úkoly nás často vyčerpávají natolik, že nějak chybí energie věnovat se také sami sobě. Samozřejmě, že si chvilky pro sebe umíme taky udělat, ale jsou prostě nějak příliš krátké, no... a pak i někdy poklesneme na mysli při představě, jak staří už budeme, až děti vylétnou z hnízda a my zase budeme mít ten klid...jestli se toho teda vůbec ve zdraví dožijeme
Berte to prosím jen jako takové malé povzdechnutí, určitě to neznamená, že bych měnila a chtěla zůstat bezdětná, věřím, že se nás takových najde asi dost...?