"..a mimino u sester nejspíš taky..."

Kantýno, shodou okolností jsem po porodu vyfásla pokoj vedle sesterny s podobným "observačním" pokojem (malá proodnice). Pláč těch miminek jsem slyšela ještě dlouho poté, co jsme s dcerou odešly. Prostě to nešlo přeslechnout. Je to zvuk někoho tak zranitelného, že mě to jako čerstvou prvomatku o to víc zasáhlo. Měla jsem chuť sestrám říct a nějaké si na chvíli prostě "půjčit", pochovat, bylo to fakt hrozně nepříjemné a bylo mi těch dětí líto. Takový rezignovaný pláč, ani ne nějak hlasitý. Sestry kolem nich nijak neskákaly, braly to zřejmě tak, že to základní miminko zajištěné má (teplo, postýlku, peřinku, hladem ani žízní velmi pravděpodobně tak čerstvoučká mimnka neplakala...) a na nějaké chování a konejšení se nehrálo.

Tím nechci říct, že Tvé miminko těch pár hodin nutně proplakalo.

Podotýkám, že na porod jako takový mám v dané porodnici ty nejlepší vzpomínky.