Pokud bych dítě hlídala a dítě by nereagovalo na slovní a jiné upozornění na nebezpečí, lehce bych ho plácla přes ruku nebo přes zadek. Nebiju ani vlastní děti (krom toho zmíněného lepance malému dítěti). Totéž očekávám vůči svému dítěti.
Nikdy nezapomenu švagrovi, jak asi před 10 lety naplácal dceři před mýma očima. Byli jsme u tchánů a dcera chtěla jít do obýváku s pitím, což se tam nedělalo. Řekla jsem jí, ať se napije a nechá hrnek v kuchyni (seděli jsme tam všichni u stolu). Dcera nereagovala a pokračovala v cestě. Řekla jsem jí to znovu a už jsem se zvedala, že jí hrnek vezmu. Vtom vyskočil švagr (tehdy přítel manželovy sestry), vyškubl jí hrnek, za ruku ji zvedl nad podlahu a rázně jí naplácal na zadek. To jsem se s ním i pohádala. Dcera měla přes 2 roky. Švagr se švagrovou, tehdy bezdětní, měli neustále pocit, jaké mám hrozné dítě. Ještě asi před rokem mi švagrová řekla, že mladší dceru mám za odměnu za tu neposlušnou starší. Přitom to bylo normální trochu živější dítě (žádná hyperaktivita a pod. jen občas běžné problémové období vzdoru...) Paradoxně se švagrové její daleko horší děti zdají v pohodě.