U těch uší se mi vybavila moje mladší sestra. Po jednom nachlazení jí začalo zaléhat v uší, ona už tehdy komunikovala na rozdíl od tvého syna docela slušně, ale i tak měla takové stavy bezmoci a navztekanosti, že jí nerozumíme. Trvalo to snad dva roky s přestávkami, co měla uši zalehlé. Vzpomínám si, jak si pro sebe mluvila nahlas a zkoušela, jak to zní, ono to není nic příjemného pro dospělého člověka, který ví, o co jde.. natož dítě. Ona třeba poslouchala hodiny, jestli slyší. Kdyby měla třeba o pár let méně a neuměla popsat, proč to dělá, vypadalo by to zvláštně Prostě to bylo hodně nepříjemné, ona se s tím chtěla po svém nějak vyrovnat, přijde mi, že u tvého syna to bude něco podobného, vůbec tam nevidím příznaky autismu, tedy z toho, co ty píšeš.