Sestra byla lehce strašný než Citronkův, ale reagovala rozlobeně nebo apaticky (ve smyslu "nejde mi pomoci") A stahovala se běžně, to je spíše o povaze, když je mně zle, tak se také od mala stáhnu do sebe. Já jsem si vždy zalezla do postele a přehazovala přes sebe deku, ale sestra se od malička zavírala sama v ložnici rodičů, brala to jako útočiště. Druhá sestra tou dobou studovala právě dětskou psychologii (máme větší věkové výkyvy), vím, že se o tom radila i ve škole, ale autismus nikoho tenkrát nenapadl. Při vyšetření u odborníka (ušní) bylo rodičům řečeno, že je to její reakce právě na ušní problém.