když jsme před lety kupovali s mužem první auto - starý, v bazaru. Šli jsme tam spolu, mne auta nezajímají a nerozumím jim. Můj můž tenkrát taky tak extra dobře ne, resp. já vůbec a on jen matně tušil, čeho si v barazu všímat, aby človek fakt moc nenalítl. Vytipovali jsme takový vošuchaný - tu odřenej lak, tam šrám, tu něco vyšisovanýho, trchu binec v kufru. Prodávají nám ho ukázal, a pořád mne tahal k jinýmu - podívejte se, ta metalíza, ty potahy, naleštěný to bylo, vždycky jsem se okruhem vrátila k tomu původnímu a pokaždý se mně pokusil zaujmout nějakým jiným - vetšinou barvou, metalýzou, peknými zachovalými potahy, něčím lesklým v interiéru, apod. Nakonec jsem manžela přesvědčila, ať koupíme to, od kterýho mne furt vláčel jinam - a byla to bezva koupě, poctivý, jetý, ale zachovalý auto, žádný skrytý vady, žádný flikovaný opravy, když nám bylo malý, ještě jsme ho dobře prodali- jeden den jsme ho odvezli do autorizovaného servisu a bararu na prodej a druhej den bylo fuč. Tím chci říci, že tech stereotypů, že ženská je slepice, který jde hlavně o barvu, jde i nějak užitečně využít