Dcera měla taky pořád poznámky, jenomže co já doma zjistím, kde je zakopaný pes, já v tom vyučování nejsem, učitelka zase neví, jak se dcera běžně chová a co na ni platí v takových situacích. Takže to řešila poradkyně, mluvila s dcerou, se mnou, s učitelkou, a pak to vzájemně zkorigovala. Našla řešení pro dceřinu vzteklost, spokojená dcera, spokojená já, dcera když ví že se chová blbě, dobrovolně učitelce oznámí, že jde rovnou za poradkyní. Teď je v druhé třídě, zatím to takhle funguje dobře. Neudělalo to z dcery anděla, ale aspoň si s paní učitelkou nepíšeme poznámky a sdělení, který nikam nevedou