Co je teď, to už neřeším, po porodu jsem pořád ještě hromada hormonů, dojme mě k slzám každá ptákovina.

Ale před porodem, před pár lety, mě rozbrečela smrt literárního hrdiny, kterou jsem fakt nečekala (autorka tím podle mě popřela všechny klasická literární schémata).
Taky smrt dítěte (mladého kluka) - tam to byla ale spíš ta představa, jak hrozně musí být rodičům.

Jinak si nevybavuju, že bych brečela kvůli smrti cizího člověka, ale že mě to mrzelo, že jsem s nimi soucítila, že mi bylo smutno - to jo, to často. ALe taky si myslím, že je to takové to připomenutí si i vlastní smrtelnosti, smrtelnosti našich blízkých - že je to prostě blíž, než jsme běžně schopni a ochotni si připustit.