Škola teď vypadá opravdu dobře, asistentka je velmi milá mladá dívka, je důsledná, ale empatická, padli si spolu se synem do oka. Ze začátku ji oťukával, byl zlatíčko, jak se oklepal začal vystrkovat růžky, začal se jí "zasekávat", vztekat, ale asistentka to zvládla a dnes ho jen chválí. Máme spolu takový sešit, kam si v podstatě každý den spolu dopisujeme, co se dělo, jak se syn projevoval, co zvládnul, co máme doma ještě probrat(myslím situace). Je to moc fajn, vím v podstatě, co se celý den dělo. Horší je to doma, pořád tápu, co z jeho chování je způsobeno nějakými "potížemi" a co je rozjívenost. Snažím se být milující ale důsledná mamka, ale někdy si opravu s ním nevím rady. Mluvím na něj a on si "jede" svou, nevnímá mě a já nevím, jestli "nechce" nebo "nemůže".