Mila Jano,
pri cteni tveho prispevku jsem si vzpomnela sama na sebe, jak velmi dobre znam podobnou situaci! Z toho, ze trva jiz tri roky, ze tvi pribuzni jeste nikdy tveho nastavajiciho ani nevideli a ze mluvi sproste a pouzivaji urazky usuzuji, ze jejich snaha o dialog a porozumeni je minimalni, ze chteji prosadit jejich vlastni predstavy a vuli za kazdou cenu, i cenu urazek a sprosteho vystupovanai. A z toho vseho vyvozuji, ze situace je mozna velmi obdobna te, kterou jsem prozivala ja. Nejsem psycholog ani rodinny terapeut, ani jsem to vse nikdy s zadnym odbornikem nediskutovala, pokusim se ale dat dohromady jen me osobni zkusennosti s odstupem rady let snad o to objektivnejsi.
Cele roky jsem premyslela, jak je mozne, ze po harmonickem a klidnem detstvi a peknych spolecnych zazitcich, kdy jsem se svym otcem jezdila pod stan nebo na ryby, s maminkou do divadla a na vystavy a kdyz jsme i splnovala vsechny jejich predstavy o mne, nosila jen same jednicky, nikdy se netoulala po nocich nebo neopijela, jak je mozne, ze nas vztach tak spatne skoncili? Aby to nebylo prilis dlouhe, coz uz i tak je, pokusim se to napsat v bodech:
takze PRICINY
1. Zarlivost: nechteli se o mne s nikym delit a sami si to nechteli uvedomit, ze zkratka zarli a boji se toho zit zase jen sami se sebou a "prijit" tak o sve jedine dite. To vse ovsem maskovali vyroky stejnymi jako v tvem pripade, ze totiz muj muz pro mne neni dost dobry.
2. Uplatneni moci: jen oni chteli rozhodovat o mem dalsim osudu, neduverovali mi ne pro to, ze by k tomu meli duvod, ale pro to, ze jen oni chteli vse urcovat a ovladat.
3. Nespokojenost s vlastnim partnerstvim nebo zivotem: Kdyz jsem prohlizela stara rodinna alba, zjistila jsem, ze jiz nekolik generaci prede mnou nikdo nikdy nikomu na svatbe nebyl, i moji rodice se brali bez pritomnosti jejich pribuznych a stejne tak i moje babicka a prababicka - ona sama mela velmi tezky osoud, ovdovela drive, nez se ji narodila dvojcata, v obdobi hospodarske krize dvacatych let je sama vychovavala a navic se potykala s tezkou nevylecitelnou chorobou, kdyz si ovsem jeji dcery nasly partnery delala vse pro to, aby jejich vztahy prervala. Stejne tak jedna z nich, kdyz posleze prozila veskrze neuspokujici manzelstvi, vystupovala radikalne i proti jakymkoli vztahu svych deti. Je to snad prokleti nasi rodiny, ale racionalne vzato je to myslim jednak tim, ze mozna prilis tvrdy osud cloveka zatvrdi a doopravdy nepreje stesti ani nikomu jinemu, nebo se naopak natolik obava manzelstvi a partnerstvi po predchozi vlastni spatne zkusenosti, ze to prenasi i na sve deti a navic chce od techto deti, aby jeho vlastni citovy zivot bezezbytku naplnily, protoze neproziva zadny jiny vztah napriklad k partnerovi. Nechci nic tvrdit, kdyz tvoji situaci bezezbytku neznam, ale z toho, ze tvoji rodinu tvri matka, babicka a tety usuzuji, ze i to muze hrat svou roli.
4. Nedostatek uprimnych pratelstvi a moznosti konfrontace situace s okolim: muj otec se nikdy s nikym doopravdy nepratelil, vsechno byly jen povrchni vztahy s kolegy v praci napriklad, nepamatuji nikoho, s kym by mel otevreny, uprimny vztah. Kdyby ho totiz mel, rekl by mu ten jeho kamarad asi toto: clovece co blaznis, holce bude petadvacet, vystudovala, je zdrava a pekna, tak co chces, ten jeji je taky slusnej kluk, nepije, nekouri, taky studovanej, mozna se ti nelibi, jak vypada, co nosi na sobe nebo ja nevim co, no ale ty si ho neberes, tak co, hlavne kdyz se libi holce, kdyz je stastna a kdyz si rozumej a nehadaj se! To vis, deti nam starnou......podobny proslov mel k memu otci pouze muj stryc, zaplat za nej, obratil se nakonec ale proti mne, muj otec na mne totiz zacal doma kricet, co si to dovoluji, si na nej u stryce stezovat, ale ja si nestezovala! Muj stryc celou situaci proste sam prohledl a protoze i on je z te nasi nestastne rodiny, kde nikdy nikdo nikomu nepral vlastni zivot, tak i on to v mladi zazil a rozhodl se, ze on uz tedy bude ten posledni.

A ted moje vlastni ZKUSENOSTI, draze zaplacene, to mi ver
1. Jakakoli snaha o dilaog s rodici, setkani, pratelske jednani
a vyjasnovani situace byla chapana jako slabost, moznost k dalsi agresi, prilezitost k tomu, ziskat me na svou stranu, preci jenom me ovlivnit a partnerstvi, pozdeji manzelstvi mi vymluvit.
Pripadne na mne kricet a urazet me. Vse bylo radne zastiteno vyroky: my jsme tvoji rodice, my to s tebou myslime nejlepe, vsechno jsme ti dali, nam musis byt vdecna za vsechno...
2. Jakykoli pokus o utuzeni dobreho vztahu s mymi rodici vse jen zhorsil: jiz v dobe manzelstvi jsem napr. zakoupila listky na neobvykly dvoudilny film, ktery moje mamka chtela jiz dlouho videt, a pozvla jenom ji, abychom prozily spolecny vecer jen my dve a nase vztahy se tak zlepsily. Vecer probehl v dobre atmosfere, vypravely jsem si o praci a znamych, byl ale jiz zakoncen direktivnim oznamenim, abych ji zitra zatelefonovala, ze malo volam, abych tedy tak ucinila hned druhy den, kdyz jsem tak neucinila, prisel postou dlouhy dopis, ktery urazel me i meho muze a byl plny citoveho vydirani a vycitek. Kdyz jsem jindy z dovolene poslala dlouhy dopis a maly darek postou, byl dopis oznacen za malo citove vrely a vubec hrozny a maly darek meho otce dokonce urazil! Stejne tak, kdyz me pozadal o to, abych mu z cesty do Rakouska privezla kavu, jeste mesice mi vycital, ze byla mleta a on chtel celozrnou, aniz se o tom bohuzel pred tim zminil. Stejne a tak i televize, kterou jsme pro ne zakoupili z nasi novomanzelske pujcky a o kterou si moji rodice vyslovne rekli a sami si ji vybrali, se jim pozdeji nelibila a kazdou nasi navstevu u nich hovoril muj otec o tom, jak je spatny zvuk a jeji vzhled, ze se pry nehodi do obyvaku....mohla bych pokracovat jeste dlouhym vyctem podobnych situaci.
3.Pocitovala jsem se svymi rodici soucit, rovnez zodpovednost za ne a za jejich stesti, urazky a sproste chovani i vuci memu muzi me vzdy hluboce zranily, priste jsem se ale tvarila jako by nic a snazila to prejit - dnes to vidim jako chybu. Snad nejznamejsi krestanske prikazani sice pravi "miluj blizniho sveho" a i v tomto zneni se stalo treba titulem romanu, takto ale neni cele, dovetek totiz zni "jako sebe sameho" a kdo se necha psychicky nebo i fyzicky tyrat a urazet, ackoli si mysli, ze snad miluje ( rodice nebo sveho partnera ) a je pro to ochoten nejen odpustit, ale cele to prejit a zapomenout a nevnimat, tak takovy clovek nemiluje sebe, a to neni jen dovetek, to je stejne dulezita cast prave toho prikazani. Urazky a sproste chovani se urcite maji odpustit, ale nejdrive je treba dat jasne najevo, ze dalece presahuji jakekoli normy mezilidskych vztahu a ze na takove urovni se jednat neda!

moje, snad neprilis stastne, ale preci jen RESENI
1. okamzite po projevu sprosteho chovani a urazek prestat uplne komunikovat a to na dlouhou dobu. Neni co resit a vysvetlovat cloveku, ktrey se takto chova! Nedovedu takove chovani oplacet a ani nechci, nesmim si ho ale nechat nadale libit a to rezolutne. Prerusit kontakt na tak dlouhou dobu, nez se pribuzni sami ozvou zcela jinym tonem, normalnim, lidskym, o prdchozim incidentu nehovorit a pokud na zminku o partnerovi opet budou ragovat sproste, opet okamzite jednani prerusit, bez jakychkoli emoci a s vedomim, ze treba i navzdy. Proc ne? ostatne sprostych a hrubych lidi je vzdycky vsude dost a neni mozne je nechat klidne provozovat jejich chovani, jako by se nechumelilo, tim ho vlastne akceptujeme a davame alespone trochu neprimo najevo, ze je v poradku, uz jen tim, ze na nej reagujeme. Po dlouhodobem odstupu a ignoraci vsech techto projevu se nakonec nas vztah ustalil na jakesi neosobni odtazite urovni, bez sprostych nadavek a hrubosti, jakekoli jen naznaceni neceho takoveho opetuji dlouhodobym odmlcenim v jakemkoli kontaktu.
2. Po letech me mrzi, ze jsem tenkrat vcas nenavstivila s mymi rodici psychologa, nechci napsat "nejakeho psychologa", ale takoveho, jehoz hodnotoveho zebricku a vlastnich kvalit bych si i ja vazila a ktereho by byli ochotni respektovat i moji rodice jako autoritu. Muj nazor je ten, po celych letech vlastniho snazeni a po tom, co jsi o sve situaci napsala ty, ze je skutecne tebou samou nevyresitelna, ze slusny lidsky dialog neni mozny (jak pises, jiz to trva tri roky, sproste chovani se projevuje vuci nekomu, koho tvi pribuzni ani nevideli) a nechat tveho pritele napochodovat s kvetinou v ruce k vam domu se rovna vstupu gladiatora do areny. Muze to byt i zarodkem jeho budouciho spatneho vztahu k tvoji rodine,
treba i nenavisti a nebylo by divu. Takze bych nejprve vyhledala pomoc treti osoby a pokusila se o rodinnou terapii( jen pro tebe a tvou mamku )nahled na priciny chovani a snahu o napravu, je ale dost mozne, ze se to nepodari, mozna ale, ze ano.
Preji ti hodne stesi co nejuprimneji, doufam, ze prave tvoje tvoje rodina bude jednou dobrym prikladem toho, jak se takove obdobi da prekonat a prospeje nakonec i k osobnimu rustu vsech zucastnenych. Preji ti to opravdu ze srdce, Zita
P.S. Mila redakce, byla bych velmi rada, kdyby se k teto snad modelove situaci mohl vyjadrit i pan profesor Matejcek, neni sice bezezbytku jasne, o co jde, nejsou zde ani nahledy ostatnich clenu rodiny, ale snad by mohl alespon universalne poradit. Dekuji mnohokrat.