...napadlo mě, že když jsem nastoupila do první třídy já (70. léta, kdy se žádné extrabuřty neprovozovaly!), tak paní učitelka časem třídu proházela a posadila vždycky dobrého žáka vedle slabšího žáka a očekávala, že si budeme pomáhat - dokonce si myslím, že to definovala tak, že si máme pomáhat navzájem, ale samozřejmě že ta pomoc byla asi jednostrannější - ale ti lepší žáci (taky jsem uměla při nástupu do první třídy číst a psát) měli nějakou smysluplnou náplň (když jsem byla hotová se svou prací, pomáhala jsem sousedce - nebo jsem pomohla sousedce začít příklad a svoje jsem pak namastila během chvilky), ti horší měli tahouna (ono i opisování se člověk hodně naučí) a paní učitelka vyřešila několik problémů najednou (jak mít nějaký individuální přístup k dvaatřiceti prvňákům - ten přístup jsme si nahrazovali sami).
Možná by tvůj synek potřeboval NĚJAKOU náplň času, nemusí to být zrovna počítání extra příkladů. Možná, že kdyby měl základní matiku vysvětlit pepíčkovi, tak by ho to bavilo víc než speciální příklad.

A možná by vaše paní učitelka byla schopnějí / ochotnější naložit se synkem takhle, než mu vymýšlet extra výuku...

No a nebo ať ho paní učitelka zaměstná jinak... jestliže v hodinách stíhá a má volný čas na zlobení, tak ať třeba utírá tabuli, nebo jí prostě nějak POMÁHÁ. Rozdávat sešity, předčítat třídě, zalejvat kytky, přepsat na tabuli vzkaz pro rodiče o třídních schůzkách - kluk bude důležitej a bude ho to BAVIT...