Já na mého tatínka, který bohužel zemřel jen pouhý týden před tím, než se mi narodil syn, v únoru to bude už 5 let a je mi to moc líto, že se nikdy nepoznali. Syn je mu povahově moc podobný a vždycky si říkám, jak by si spolu skvěle rozuměli a užívali...navíc je syn první a vlastně jediný kluk v celé rodině...
A pak taky vzpomínám na svojí milovanou babičku, v životě jsem nepoznala hodnějšího a obětavějšího člověka.
Ale nevzpomínám na ně jen teď, na tatínka vlastně myslím kdykoli se podívám na syna, on má stejný smysl pro humor a dokonce i podobné zájmy, jako měl on a na babičku myslívám taky velmi často, vždycky mi třeba vytane na mysli, co by třeba v té chvíli udělala ona, nebo co by mi na to řekla a tak....