Martino, já si pro sebe věci jen tak pro radost kupuju minimálně, ale taky to je jasný (pro radost fakt myslím něco, co vůbec nepotřebuju, třeba oblíbenou čokoládu za hříšný peníze apod.). Takže dětem vyměřuju stejně. U nás už dochází k tragikomickým situacím v obchodě, kdy ty dvě moje cácory skučí u regálu, že zrovna tohle všichni mají a ony to moc potřebují. Pak se odevzdaně zatváří a celý obchod slyší hlasitý moudrý povzdech (buď kolektivní nebo směřovaný od té "moudřejší" k té urputnější), já vím, že nemáme tolik penízků, že nám to nekoupíš. Pak už naštěstí začnou špitat jen sobě do ouška výborný nápad, že to sdělí babičce a ta jim to určitě koupí. No takže já jsem za tu zlou matku, co (naivně) učí děti, že si nemůžou vždycky koupit to, co chtějí, když prostě peníze jsou potřeba jinde. A že dělat si radost prostě nejde pořád (a je třeba penízky odkládat stranou). Jediné poučení pro ně je, že někdo peníze má a někdo nemá. A dál to neřeší. Jdou orodovat tam, kde peníze jsou VŽDYCKY i na hračky jen tak pro radost.