s tou depkou to chápu, ale to zase přejde. Mám taky doma dítě s dysfázií a taky to na mě vždycky čas od času padne, ale asi je to potřeba, protože pak mě to zase nakopne vrhnout se do toho nelehkého boje. Prostě člověk musí zatnout zuby a říkat si, že ty pokroky sice nepřijdou hned, ale jednou určitě jo.
Jinak logopedku, se kterou jsem spokojená jsem našla až na třetí pokus. Takovou, kterou neodradily počáteční neúspěchy a negace ze strany dítětě a nakonec našla způsob, jak na něj. Takže sice nejsou zatím žádné pořádné výsledky ve smyslu,že by dcera začala mluvit, ale vidím, že tam spolupracuje a snaží se. Dělají hodně s různýma hrama, grafomotoriku apod, učíme se pojmenovávat podle fotek členy rodiny apod. Tak hodně štěstí při hledání správné logo, to je fakt veledůležité. A všem maminkám dysfatiků zdar:)