My na idylickou jednotu nemáme buňky ani jeden, ale když uznáme, že zásah druhého je vhodnější, nedělá nám potíže couvnout z pozic a výchovný manévr přenechat tomu druhému.
Tady byl trochu problém se způsobem výchovy tatínka, který mu evidentně neprospěl, takže jsem se snažila mu zamezit v tomtéž všemi silami, teď už je synek seběvědomý až na půdu, tak ho klidně přenechám drsnějšímu zásahu.

Tedy ne fyzické násilí a psychický nátlak, nadávky a podobné, to je u nás tabu. Já ale nejsem moc náročný rodič, myslím, že dopřáváme synovi dost prostoru, ale nemůžeme dopustit, aby nám přerostl přes hlavu.