Kdysi jsem náhodou potkala na netu úvahu nějakého pediatra snad z padesátých let, který prý tvrdil, že autistické děti se rodí nezralým matkám. Nevím proč, jsem si to zapamatovala, ale když už mám ty děti tři, a u nejstaršího možná dospějeme k diagnoze Aspergerova syndromu (těch náznaků tam je víc než dost), tak mu, alespoň v mém vlastním případě, musím dát zapravdu. Já, které se narodilo dítě před osmi lety, a já dnes, to jsou dvě úplně jiné bytosti. Ta dnešní má pro děti mnohem větší citlivost, je mnohem klidnější, vyrovnanější, mnohem láskyplnější. Tenkrát jsem sice svoje dítě taky milovala, ale doopravdy jsem to nedokázala dát moc najevo... takže po porodu, místo toho, aby byl u mě v náručí, byl v náručí u manžela, místo toho, abych si ho u sebe nechala, tak jsem ho dala sestřičkám, místo toho, abych si ho mazlila, tak jsem byla pyšná, že moje dítě spí samo v postýlce a nechce ke mně do postele. Až mnohem později mi došlo, že ani jedno z toho nebylo dobré. Jo, holt jsem byla nezralá, i když navenek to tak fakt nevypadalo, to jsem byla spořádaná, srovnaná, rozumná žena ...