Já svoje jméno začala nesnášet už ve školce, kdy jsem zjistila, že jsem "jiná" (neměla jsem české jméno, ač rodiče i všichni předci češi byli). Děti umí být hodně zlé a já si kvůli jménu vytrpěla dost. Nebyla jsem ani v kalendáři.
V 23letech jsem se nechala přejmenovat a klasické běžné české jméno, které každý zná. Rodina mi říká stále stejně, jak byli zvyklí (ptali se mě, mají-li mi říkat novým jménem, nenutila jsem je do toho), partner a okolí mi říká domáckou podobou nového jména. A já jsem konečně šťastná a kdykoliv se mám někde představovat, už se mi nedělá špatně a lidé na mně divně nekoukají s otázkou "Cože? jakže se to jmenujete? A co to je proboha za jméno?"

Dceři jsme vybrali jméno ne úplně tuctové, ale běžné, v českém kalendáři uvedené a v našich poměrech známé.