Tak u druhýho ne, spíš u prvního.
U mladšího syna bylo vše ve větší pohodě, těhotenství, porod, vzájemné sžívání.
Bylo to pohodové mimino, já měla pocit , že je vše jak má být, fakt jsem si to oproti prvnímu užívala. Starší syn se narodil s komplikacemi, byl hodně plačtivé miminko, zpočátku neprospíval, kojení bylo taky všelijaké, já byla věčně unavená...
A tak jsem u toho druhého začala mít pocit, že jsem toho prvního ochudila právě o ten klid. Něco jako, že jsem tu roli napoprvé nezvládla, tak jak bych měla.
Ale vyroslti oba v poměrně samostatné jedince, jsou životaschopní a zkrátka bezva.