Šesule, já nevím. Syna plavání ani cvičení nebavilo, já měla pocit, že je to pro něj dobrý, tak jsem tam chodila. Pak jsme si oba oddychli, když jsme to ukončili. Ale s dcerou tam chodím vysloveně kvůli ní, já sama bych radši seděla doma. Ona na tom plavání křičí radostí, opakuje ty říkanky, je opravdu nadšená. To samé na cvičení s dětmi.

K tématu. Mám výčitky vůči oběma. Syn je náročné dítě. Narození sourozence byl pro něj šok a přišel o svůj full servis. Myslím si že ho potřeboval a že to špatně nese, neumí se dělit, malá ho ruší atd. Na druhou stranu se toho od ní hodně naučil. Vůči malé si zas vyčítám, že ona musí často ustoupit, ačkoliv je menší. Nevyčítám si ani tak množství mé pozornosti jako spíš kvalitu. Jsme hrozně netrpěliví a nervózní rodiče, na prvním jsme nechali všechny naše síly. To, co zakladatelka píše že si dodělá, co potřebuje, a pak teprv jde k dítěti, to se mi stávalo taky. Ale tak nějak mám pocit, že to je v pořádku. A jak někdo psal, uměla jsem více vystihnout, co je důležité. Třeba o synovi mám spoustu zápisků a fotek, s dcerou jsem ty zážitky víc prožívala, než zapisovala.