Přidat odpověď
nemám pocit, že bych byla špatná matka, když mávnu rukou nad něčím, co udělaly mé děti. A když jim nepomáhám s učením a nepřipravuji svačiny do školy apod. Jsou už dost velké (12 a 18), takže svačinu si namazat umějí, má práce je zajistit, aby doma bylo něco, co by se dalo ke svačině použít. Učení je věc dětí, ne moje, já do školy chodila před desítkami let. Jak se budou učit, takovou pak mohou mít práci. Jen jim vytvářím podmínky, aby se učit mohly - tedy je nezaměstnávám na celé odpoledne, nechávám je dostatečně odpočinout atd. Když výjimečně dostanou špatnou známku, tak nemůžou na PC, aby měly čas věnovat se učení, případně je vyzkouším a pokecáme o tom, co jim nejde. Při sdělení špatné známky se nezlobím, spíše je polituji. Hlavně kvůli tomu, že jim dá dost práce si tu známku opravit. Ano, za lhaní bych trestala, protože se snažím, aby ke lhaní neměli důvod. Je mi to sice velmi nepříjemné, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že se mi např. starší, dospělý syn svěřil, že občas kouří. Jinak bych neměla šanci to nějak poznat. Jde prostě o důvěru.
Předchozí