Jo a ještě příklad zrovna nedávno od nás. Syn (6.třída) dostal pětku (první v životě), o které jsem se dozvěděla od maminky jeho kamaráda, co s ním chodí do třídy.
Vůbec mě v tý chvíli nenapadlo, že to neřekl, protože by se bál nějakého trestu nebo nadávání. První, co jsem si pomyslela, bylo, že se stydí. Že mu je to blbý přiznat, že něco takhle zvoral.
Kouli dostal za to, že nepřinesl tři domácí úkoly. Zapomínání řešíme snad denně a neustále mu opakuju, že mu to nikde nebude tolerováno a holt si musí najít systém, jak si věci připomínat (nosit úkolníček, zapisovat si, co má udělat, pořád to kontrolovat, případně volat spolužákům, ...). Víc pro něj udělat nemůžu, mám ten samý problém a neustálé kontrolování ze strany rodičů mi nikterak nepomohlo, ani žádné tresty. Pomáhá mu, když vidí, že chápeme, že se mu to stává (to zapomínání) a v té chvíli sám uzná, že to je jeho chyba, že to nezvládl.