Petronelo, koukni někdy na seriál Six Feet Under (u nás to šlo pod názvem Odpočívej v pokoji).
Jinak se myslím, že v určitém věku je smrt pro děti fascinující, ať žijí, kde chtějí, a je přirozené chovat se podle prostředí, kde vyrůstám. Jestli to bude jako u nás, tak živnost posléze zdědí, tam, kde jsem vyrůstala, to je tuším šestá generace pohřebáků. Sice je blbý, že to má člověk nalinkované dopředu, na druhou stranu práce je jistá krize nekrize a klientela drží pusu :)
Jinak příslušník oné šesté generace funebráků je můj kamarád a poznali jsme se s ním a jeho partnerkou, když jsem chodila s bývalým (policejním technikem). Jednou jsem popsala vzpomínku na ty časy v příspěvku na svém blogu, tady je ukázka (útlocitné povahy nechť nečtou):


Má obvyklá podovolenková apatie dostala řádnou vzpamatovávací, když jsem své tupé civění v práci zaměřila na nástěnku zaplněnou přáními. Nedost na tom, že odesílatelé byli logicky ti, s kterými často pracovně komunikujeme, takže se tam skvělo "spoustu sil přeje kolektiv mikrobiologie a patologie," "děkujeme za příjemné společně prožité chvíle, psychiatrické oddělení" nebo "kéž se v novém roce shledáme, chirurgická ambulance." Ale ještě se úplně nahoře muselo tyčit jinak překvapivě vkusné PF, které jsem přečetla jen se zakláněním hlavy: "Těšíme se na další spolupráci, pohřební služba."
A rázem jsem se zase ocitla v časech, kdy jsem chodívala s D. a naši nejbližší sousedé byli majitel pohřebního ústavu a jeho paní, která sice nebyla z oboru, ale seznámili se, když zajišťovali pohřeb v její rodině. Záhy utvořená čtyřčlenná koalice plnila životně nezbytnou vykecávací funkci pro lidi, kteří si dost dobře nemůžou otevřít ústa před lidmi takzvaně normálně pracujícími, aby nebyli za totální zrůdy. Věřte mi, že pro pohřebáka, policejního laboranta a v té době pracovnici v hospicu je jistá dávka okoralosti podmínkou nezbytnou pro to, aby nezešíleli, a mezi sobě podobnými se řídí zásadou, že sranda musí být, i kdyby fotra věšeli. Takže nás nejeden večer zastihl v dících na adresu mého pracoviště za úhledná těla, která není nutno seškrabávat z dálnice do pytle nebo lovit po třech týdnech z rybníka nebo v sousedově vyznání: "Faidro, já mám toho tvýho chlapa strašně rád, to mi věř. S nikým jiným se tak dobře nenosej rakve."
Jenže tak jako je ve filmech pravidlem, že se po noci plné vášní ona vzbudí v prádle a on v kalhotách, tak je v životě pravidlem, že každá sranda se jednoho dne otočí proti vám. Když nás jednou poctili návštěvou K. s A., chvíli sice vládla úzkostlivě neutrální konverzace podle pravidel "před civilisty ne," ovšem jakmile se A. prořekl, že tenhle týden je strašnej a z toho věčnýho sešívání někoho na pohotovosti mu brzo upadnou ruce, nadšení z další spřízněné duše neznalo hranic a debata se opět rozběhla směrem "gore."
"... a těch bouraček, lidi, věřili byste, že jsme hlavu toho chlapa našli za dva dny..."
"... na amputacích je nejhorší ten zvuk, když to dopadne do kýble, takový to žbuch..."
"... jsme vyzvedávali tělo u Faidry v práci a to byste nevěřili, oni mají v márnici televizi a přitom fungovala, ovšem mrazák ne..."