Amen. Na druhou stranu si myslím, že k postoji "ano adopci" člověk může časem a okolnostmi dospět. Kdysi jsem si myslela, že adoptovat může jen žena, která na podobnou situaci myslí od osmnácti a adoptovala by i kdyby se jí narodily vlastní děti. Teď si myslím, že stejně jako v mnoha dalších věcech k tomu leckoho dovede život. Ale je hrozně důležité mít na paměti, že adoptivní rodičovství se od toho biologického poněkud liší, že jde v první řadě o dobro dítěte a teprve pak až o uspokojení rodičovské touhy.
V tomhle si mimochodem myslím, že i "úspěch" u adopce nebo PP je někde jinde než u biologických dětí. Podle mě má dítě, které až do puberty vyrůstá v milující rodině pořád obrovský emoční náskok před vrstevníky, kteří poznali jen kojeňák a děcák, i když v patnácti zdrhne z domu. To se dá ale zhodnotit až zpětně, třeba po deseti dvaceti letech, kdy děcko není v lochu a třeba je i schopné vychovávat svoje vlastní děti... Kdo si při adopci už plánuje děcku akademickou dráhu, ten má nerealistická očekávání. Není vyloučeno, že z něj jednou skutečně bude advokát nebo jaderný fyzik, ale pokládat za zklamání, když k tomu nedojde, je dost nerozumné.