Já jsem chtěla hlavně říct, že si myslím, že vliv genetiky je naprosto zásadní. Děti se zkrátka rodí jako zcela nové, originální bytosti, na což by se rodič měl těšit a ne se toho bát. A to jak rodič náhradní, tak i rodič biologický-ani mnou počaté dítě tu není proto, aby bylo mou kopií nebo aby naplňovalo moje očekávání. Já své děti jen doprovázím, otvírám dveře, ukazuju možnosti...ale jakou cestu si zvolí, co je zaujme a co naopak minou, to je jen na nich.
No a ještě mám perličku k těm odlišnostem dětí. Když nám umřel náš králíček, oba kluci byli ještě dost malí. Mladší (adoptivní) syn byl úplně zdrcený, nechtěl to vůbec přijmout, trval na tom, že si tělo králíčka vezme do postele mezi ostatní plyšáky a vysvětloval mi, že mu nevadí, že se nehýbe, vždyť plyšáci se taky nehýbou a může si s nimi přesto hrát. Já byla jako dítě stejná citlivka a tak jsem to prožívala s ním. Starší syn (tzv. "s našimi geny") nás po prvotním smutku šokoval pragmatickými dotazy, co se stane po smrti s tělem, za jak dlouho zetlí a jestli by si mohl po čase vyhrabat z hrobečku ty kosti, že by si z nich chtěl složit kostru. Vyžádal si atlas zvířat a dalších několik měsíců se zabýval stavbou těla králíka. A takhle je to se vším. Obě děti nás pořád něčím překvapují, což ale rozhodně nemyslím ve zlém.