Moje velice dobra kamaradka ma rakovinu, se kterou bojuje od ledna.
Prosla operaci, chemem i transplantaci. Od zacatku celou nemoc velice spatne snasi po psychicke strance.
Snazim se ji celou dobu povzbudit, pomoci. Rici ze neni sama, ze jsou lide, kteri maji stejnou nemoc. Moje sestra ma stejnou diagnozu, prosla tim vsim uz 3x, vi o tom vsechno. Vzajemne si pomahaji, drzi se.
Kamaradka vsak odmita se s kymkoli setkat, popovidat si o tom, jen sedi doma. Placa se v silenych depresich. Odmita navstevu psychologa, porad mluvi jen o tom, ze stejne umre, ze zazraky se nedeji a uzira se.
Ted ji bohuzel nasli dalsi nador a to je pro ni proste znameni jasne smrti. (Zatim se nevi, zda je utvar zhoubny nebo ne).
Doktori od zacatku vidi jeji stav optimisticky, ona si vsak tim svym presvedcenim jen ublizuje i po fyzicke strance. Neji, tim padem silene hubne, zmita se v depresich.
Ma maleho chlapecka a myslim, ze on je tim jedinym, co ji jeste odradilo od uplneho psychickeho dna.
Jake byste pouzili argumenty, ze proste musi vyhledat odbornou pomoc, popovidat si o tom s nekym?
Sestra ji rikala, jak moc ji psycholog pomohl (kamaradka neveri nebo nechce verit). Neposloucha doktory, kdyz ji rikaji dobre zpravy, slysi jen to spatne. V posledni dobe prestava mluvit i o synovi, naprosto se uzavira.
Ja uz vazne nevim, jsem z toho nestastna. Zvlast kdyz vidim sestru, ktera bojuje a zije vic nez kdy predtim.