Jako já fakt nechápu, proč se mnou pořád polemizuješ, když říkáme obě jedno a to samé.
Já nekladu zas takový důraz na to opakování podpory, ale na přijetí jejích pocitů, stejně jako ty. Tj. na to, aby věděla, že - jak jsi napsala - má víc než plné právo se cítit tak, jak se cítí. Že není magor, ani svým strachem nikomu nepřidělává starosti, ani nikoho nezklamala. Mě třeba manžel vyložil, že kvůli mému strachu nemůže jíst, spát ani pracovat. To není ideální.
Ale jako průvodní text u toho všeho je podle mě lepší, když na pozadí zní spíš (sem tam, ne jako gramofonová deska)naděje a ne otevřená pozvání k hovorům o smrti. Je skutečně rozdíl mezi potvrzením oprávněnosti jejích pocitů a nevyžádaným připomínáním smrti. Do té doby, než to cvakne a než začne nevratné umírání.