Mediano,hezky řečeno,něco na tom bude.Boj o život nebo pud sebezávchovy je přece přirozený,takže smíření se smrtí zní sice hezky,tak vznešeně,ale je to nepřirozené,tak to nikde v přírodě není a řekla bych,že je to dobře.
Smíření si představuju u devadesátileté stařenky,která unavená životem leží na té smrtelné posteli,s vědomím,že vše už zažila,zaopatřila a už je i unavená(neberte doslova).Mladý člověk,který onemocněl rakovinou by měl bojovat dokud je naděje.Není to určitě nic jednoduchého a jak tu padlo nevím co bych dělala já.Takže,aby mě zas někdo nenapadl,píšu,co si myslím,že by pro toho člověka bylo nejlepší,nepíšu,že bych to levou zadní zvládla.To téma se mě teď dotýká,protože žena v mém okolí je vážně nemocná a musím říct,že je strašně statečná.Je stará jak já a má tři děti,její dg končí často smrtí.Nevím jak to říct,ona je svým způsobem vykolejená,jiná,ale bojuje.Je pravda,že chodí k psychologovi a taky rodina ji hodně pomáhá.Ona doufá,že to bude dobré,zatím nerezignuje,moc na ní myslím.