štěpánko,
moje babička byla ve své podstatě feministka. Do práce nikdy nechodila a byla tzv. v domácnosti, ale děti jí hlídal otec, který s nimi žil, uklízeli všichni a ona jen pro všechny vařila, protože ji to bavilo. Když se jí v kuchyni motal syn, můj strýc, akceptovala to, že se o to zajímá a učil se s ní vařit. Mojí matku to nezajímalo, tak ji do toho nenutila. A když se podívám na stará alba, vidím, že už v těch padesátých a šedesátých letech hodně cestovali, velice brzy si pořídili auto a věnovali se objíždění památek a různých akcí po republice. Celá rodina, ne že by ona seděla doma a něco oprašovala, než se muž a děti vrátí.
Dědeček na žádném naklizeném bytě netrval a razil heslo "byt/dům je od toho, aby mi sloužil, ne abych já sloužil jemu". Byl velice šikovný, pracovitý, ale podstatu a smysl existence spatřoval prostě v něčem JINÉM než válení se na kanapi.