No, to fakt není, nevím, jestli jsem to psala tady, ale vyhodili mi i vodní dýmku, aby to děti nekazilo :)

Jezdit na mém kole není vůbec snadné. Je velké, těžké a černé, na lávku k Trojskému ostrovu ho musím vytlačit. Kdysi tu byl přívoz a převozník s kníry, jenže teď je tu most, který se houpe. Párkrát zkusmo zapéruju koleny, ale vážím málo, nezhoupne se, jen Nita se vrtí v košíku. V půlce mostu na kolo nasednu a jedu dolů, vítr mi nadouvá sukni i spodničku. Je nepohodlná, stejně jako kolo. Chtěla bych barevné, takové, jaká vídám u holek, které jezdí kolem našeho domu, ale máma říká, že to není možné. Prý mám pěkné kolo a krásné šaty. Povzdychnu si. I šaty jsou černé, se spoustou knoflíčků. K ježdění na kole se moc nehodí. U světlé nové haly zabočím dolů k řece. Ze stájí ke mně doléhá frkání koní, někdy se na ně chodím dívat. Na řeku taky. Sednu si do písku, na klín si vezmu Nitu a dívám se, jak voda skáče po kamenech. Je tu mělko, ale není to tak vždycky. Nejspíš bych neměla mít Vltavu ráda, ale mně nevadí, i když nám skoro vzala dům.

Když dojedu k Malé říčce, zjistím, že tu nejsem sama. Většinou tady nikdo není, ne touhle dobou, a já si můžu házet žabky a stavět z kamenů věže. Když je teplo, vyhrnu si sukni a vlezu do vody, ale to mámě nesmím říct. Teď tu ovšem někdo je, holka asi v mém věku, má taky kolo, barevné, zato nemá kočku. Zůstanu stát ve stínu vrby a čekám, až se zvedne. Děti obvykle po půlnoci k vodě nechodí, pokud na tom nejsou jako já, ale tahle nevypadá, že by chtěla odejít. Brečí. Povzdychnu si. Jestli neodjede, budu muset odjet já. Copak mě nemůžou nechat si pohrát aspoň v noci? Oni na to mají celý den. Zamračím se a Nita, která mi až doteď hověla v náručí, toho má právě dost. Vytrhne se mi a jako černý stín se žene kamsi do rákosí.
„Nito!“ vykřiknu uraženě a holka se polekaně otočí. Otočí se a zůstane stát jako zkamenělá.