Já měla vždycky moc ráda, když babička vzpomínala, jak zlobila se sourozenci. Bylo jich doma 9, tak těch rošťáren asi bylo....
Nebo co jedli rádi, když byla malá, jak chodila do školy, jak poznala dědu a pak čekala mou mámu, ale nebyli sezdáni, protože její rodiče nechtěli svatbu povolit. Tak se brali, když měla moje maminka už 1/2 roku...
Nebo mí líčila, jak dědův bratr odešel z domu (jejich táta pil a bil mámu, tak to dědův brácha neustál a odešel) a oni pak po válce zjistili, že odešel do Rumunska a hledali ho přes ČK a našli ho v Banátu.
Nebo mí líčila, jak dědu s mou maminkou (tedy svého muže a dceru, tehdy asi 12-ti letou) vypravila na 9 dní (od soboty do neděle) na lázeňský pobyt a během toho týdne si naplánovala velký úklid včetně vymalování celého bytu. Měla to rozplánováno tak, že se vším končila v pátek večer a v sobotu chtěla jen lenošit - v neděli je čekala na oběd, tak to věděla, že musí už zase vyvářet. A naráz v pátek v 7 večer se otevřely dveře a oni vtrhli domů s nadšeným voláním, že se jim moc stýskalo a že je určitě ráda, že tam o víkendu nebude sama
, Prý šla do koupelny a půl hodiny brečela... A moje maminka mi to pak po letech vykládala, jak to nechápala, že neměla maminka radost
.
Pokud to babičce nebude dělat problém - psát - tak to bude úžasná věc.... to jsou "dárky", které ti nikdo jiný nempže dát, protože její vzpomnky nikdo jiný nemá....
Simča