věřila jsem, že tatínek všechno ví a nikdy nekecá. Do té doby, než jsme ve školce hráli Všechno lítá, co má peří a já byla za blba s lítajícím slonem. A ještě jsem se rvala za svou pravdu a otcovu čest. Já blboun.
Že kořeny, co na ně šlapu v noci v lese, NEJSOU KOŘENY, ALE HNÁTY UMRLCŮ (OBĚTÍ VRAŽD)- to mám strach dodnes. A že narazím hlavou potmě do oběšence.
Že všechno se dá ovlivnit výchovou (např. vybíravé dítě rýpající se v jídle je selhání rodičů, děti se rychle naučí spát od 20 hod. do rána aspoň do 6...) Třetí dítě mi vytřelo zrak a ukázalo, jakou měrou je toto dáno povahou dítěte (mrně už nám dokonce odmlouvá, přestože mluvit neumí. Ale ten postoj a tón vyjadřuje víc než slova)