Přidat odpověď
Hádes nebylo peklo. Nebylo to místo, kam jdou zlí za trest. Bylo to místo, kam jdou všichni. V rámci Hádu sice byly lepší a horší destinace, kde nebožtík mohl skončit, ale celkově Řekouni toto neřešili zdaleka tak intenzivně, jako pak křesťané. Těžištěm pro ně byl život předsmrtný, bylo jim jasné, že tento život se všemi jeho limity je ta jediná šance, kterou dostali, a musí ji využít. A že jediná možnost věčného života je to, že udělají něco nadčasového a budou žít ve vzpomínkách a vyprávěních dalších generací. To byla taková řecká obsese a táhne se to napříč celými dějinami i uměním - od bájného Achilla (dostal na výběr mezi dlouhým šťastným naplněným životem a krátkým životem a následnou věčnou slávou - vybral si samozřejmě to druhé) až po Herostrata (no, i špatná věc nás může proslavit na tisíc let dopředu, že...).
Předchozí