huhu,
doprčic, kdy už konečně víc pedagogů pochopí, že řeč není samozřejmá dovednost?!
Ve školce u naší dcery (dcera má Downův syndrom, což prakticky kromě mentálního postižení znamená ještě navíc expresivní dysfázii, jo a knížek jsme jí přečetli dost ) dělali básničky a písničky s pohybem, trochu znaky, trochu pantomima, trochu divadlo. Bavilo to všechny a dcera postupně na besídkách z fáze "mávám rukama a občas se mi to povede i podobně jako ostatním" došla v sedmi letech až do fáze, že klapala pusou úplně stejně jako ostatní, občas jsem ji v tom chumlu dokonce i zaslechla a společně se dvěma dalšími dětmi zarecitovala básničku, přičemž jako jediná z těch tří nezapomněla přednést i název básničky.
Chtělo to čas a trpělivost. Hodně
Být v tvé situaci, zvážila bych, že se syn buď vůbec nezúčastní, nebo bych mu nabídla možnost být divákem, a tak neohrožujícím způsobem zjistit, jestli besídky jsou něco, čeho se chce účastnit.