když si syn zlomil ruku (ošklivě) a dávali mu to dohromady pod narkozou, chtěla jsem jít na sál a teda doktor mi to vymluvil, slušně ovšem celkem nekompromisně s tím, že tu ručičku mu musí narovnat a že ať se nebojím, že mi ho za 20 minut přivezou. Možná jsem mohla taky bojovat, ale na druhou stranu, v tu chvíli mi bylo tak zle, že mohli krom syna ošetřovat taky ještě mě.... takže bych tam jednak nebyla platná a druhak přidělala práci. Byla jsem u synova uspávání a pak hned za dveřmi sálu, když ho vyvezli, držela jsem ho za ruku a jela s ním výtahem na pokoj, kde se začal probírat. Doktor mě informoval poměrně detailně co a jak, necítila jsem tam žádnou aroganci nebo despekt, takže jsem neměla důvod být naštvaná (jedině na sebe za to že jsem syna neuhlídala a spadl a přivodil si tu zlomeninu). Takže tvůj případ posoudit úplně neumím, spíš chci říct, že příčina tvého naštvání není asi v tom, jestli jsi na sále byla nebo nebyla, jako v tom přístupu lékaře.