Když si syn ve 2,5 letech rozbil hlavu a jeli jsme na pohotovost, předpokládala jsem naprosto samozřejmě, že budu celou dobu s ním. Pak jsem byla tak omráčená z toho, že mi prostě oznámili, že mám počkat v čekárně, že jsem se ani nezmohla na odpor. Zpětně jsem toho litovala, dnes už bych se odbýt nedala. Když jsme pak šli vytahovat stehy, šla jsem naprosto samozřejmě se synem do ordinace. Synovi jsem slibovala, že tentokrát s ním dovnitř půjdu! Měl chudák takový strach, že ho zase drapnou a odnesou a bude beze mě.... Doktor mi řekl, ať jdu do čekárny, řekla jsem, že budu se synem. Řekl mi znovu, ať odejdu, řekla jsem, že nikam nepůjdu No a zůstala jsem, doktor naštvaný, ale syn byl v klidu, že jsem ho neopustila. Doktor udělal šmik šmik, během 10 vteřin byly stehy venku a hotovo. Nechápu, co některé zdravotníky vede k takovému chování. Vím jistě, že teď už bych asertivně trvala na svém.