odstěhovala jsem se od našich když mi bylo 21, neměli z toho radost, takže na pár měsíců usnuly kontakty, pak jsem se ještě ke všemu přestěhovala k budoucím tchánům, tak to vypadalo že mě vydědí dočista. Pak jsem i odjela na rok do zahraničí, tj. v období mezi 21-25 lety jsem se s našima viděla hodně málo často, tak jednou za půl roku, a ještě mi bylo ledacos vyčteno. Na praní jsem si musela vozit svůj prášek, na oběd jsme byli zvaní zřídka, většinou jsme dostali podanou ruku na pozdrav a čaj a pár nevyžádaných rad. Ségra byla v té době na VŠ, táta měl nějaký zdravotní trable o kterých bylo tabu mluvit (psychického rázu) a máma práci na kterou nadávala. Takže jsem se opravdu nijak hlouběji o dění v rodině nezajímala, teda chodila jsem i za babičkou a druhým dědou, a občas potřebovali pomoct od mého skoromanžela třeba vytáhnout auto z pangejtu nebo tak.
Pak jsem se vdala, usadila, kontakt se obnovil, s vnoučaty i celkem ožil a vídáme se tak nějak normálně (jednou za týden až 14 dní, spíše my k nim, jednou za čas tj. měsíc až dva oni k nám). Teď jsme odstěhovaní na druhé polokouli, takže se vídáme 1x týdně na Skypu na cca půl hodiny (když je dobré spojení), a není to špatný :-D (s manželovými rodiči je to stejné), akorát bych brala občas víkendové hlídání .