Persepolis, myslím, že rozumím, ale přijde mi to na tenhle svět trochu moc idealistický
Takhle to totiž nefunguje a i proto je publicistika mocný a nebezpečný nástroj. V žádném případě nejsem pro cenzuru, ale vidím zatracený rozdíl mezi cenzurou a požadavkem na etickou, objektivní, nesenzacetichtivou žurnalistiku, kde osobní exhibice a hojení si mindráků nemá šanci na prostor.
Pracovala jsem ve zdravotnictví a věř mi, že jsem velmi často měla chuť říct na plná ústa, co si myslím, a že mě chování některých pacientů a jejich rodin deptalo, ale rozhodně jsem to nemohla řešit tím, že bych na ně začala řvát, co jsou za blbce. Nejen že by mě to stálo místo
, ale taky by to ode mě bylo nedospělé a hrubě neprofesionální, plus jsem to brala tak - a často zjišťovala, že to tak skutečně je - že ti lidé jsou vyděšení, vykolejení, necítí se dobře, jsou v cizím prostředí a neví nic o tom, jak to ve zdravotnickém zařízení funguje. A že kolikrát pomůže si na ně vyšetřit trochu času a situace se rázem zlepší pro ně i pro mě. No a když to holt nejde, tak se musím naučit relaxovat a nebrat si to tolik.
Tenhle příspěvek asi nebude vypadat úplně souvisle, ale chci tím říct, že pravý profesionál by za sebe neměl nechat promlouvat zjitřené emoce a osobní problémy. Přitom samozřejmě není na překážku emoce použít, ale nejprve se s nimi naučit řádně nakládat. Pak se to docela promítne i do soukromí, byť by mě zamrzelo, i kdybych něco takového jako ten článek zaslechla i od sousedního stolu v hospodě. Ale asi bych to neřešila už druhý den na netu. Zatímco taková veřejná prezentace, jakou z toho udělal JXD, vnímám jako něco, co by se v právním státě nemělo dít.