Fokys, těmi extrémními případy myslím například lidi, kteří napadají svoje okolí.
Máma, která přijde o dítě, zažila nejhroznější tragédii, jaká může člověka v životě potkat.
Přesto to neznamená, že by projevy jejího smutku měly nutně znamenat, že ji někdo někam zavře.
Pomoct lze, i když to člověk nezažil sám na sobě. Spíš je to o tom, jestli ten terapeut je opravdu empatickej, jestli má dost trpělivosti a nemá moc strachu, a jestli si s ním osobně sedneš - jestli mu můžeš uvěřit, že ti bude průvodcem.
Ta bolest, podle toho, co mi říkají třeba i po letech rodiče, kteří něco podobného zažili, nikdy nemůže docela zmizet. Ale člověk časem může najít schopnost žít dál, nejen přežívat.