Myslím, že Mikuláš se dá udělat moc krásně, já už se na to těším. My jako děti Mikuláše milovali, nevzpomínám si na nějaké děsy a traumata. Vyrůstala jsem na vesnici, kde byla jedna skupinka, která obcházela všechny domy ve vesnici, kde byly děti. Když rodiče nechtěli, tak dovnitř nešli. Starší děti už běhali po vesnici s nimi, jako mladší jsme vyhlíželi z okna, jestli "už jdou". Bylo to moc fajn. Čerti lovili do pytlů ty starší děti, co běhali s nima (cca od 10 let) - byla to děsná sranda. Jako ještě starší jsme si pak přáli,abysme dostali tu důvěru a mohli čerta nebo anděla dělat.

Kdyby se moje dítě bálo, tak holt bude mít nadílku jen za oknem, že mu to tam anděl s Mikulášem nechal. Když se bude bát míň, tak si je budeme zvát domů s tím, že dítě mi přece může sedět na klíně a bude vědět, že maminka ho nikomu nedá.
Třeba už příští rok...

Díítě nehodlám strašit ničím, ani bubákama ani čertama, ale ta dualita nebe a pekla je holt v našem křesťanským světě tradiční a já to tak beru. Myslím, že to tajemno k dětství patří, nevím, proč bych měla tříletýmu děcku říkat, že dárky nenosí Ježíšek ale kupují rodiče nebo že anděl je převlečená paní atd.