Co mě napadá:
K braní léků – pokud jsou léky a dávky dobře vyvážené, tj. pokud nenastávají výkyvy k mánii nebo depresi, svádí to pacienty i příbuzné k myšlence, že by se mohly začít snižovat dávky nebo vysadit léky. Což vede v podstatě vždycky k průšvihu.
Hůř jsou na tom v tomto smyslu lidé, u nichž se objevuje , byť v malé míře, mánie – to je nebezpečné stadium, kdy je vlastně "vše pořádku", tak je to svádí k omezení či vysazení léčby.
Jak tu někdo psal, tato nemoc je "chemická záležitost" proto je třeba ji důsledně léčit podle laboratorních výsledků, ne podle momentálních pocitů.

Dnes existují ve srovnání s minulostí již velmi šetrné prostředky, přesto je však třeba počítat s tím, že receptory, na něž se léky váží, se postupně opotřebovávají, tj. časem bývá třeba dávky zvýšit. No a může se stát, že jednou přestanou zabírat úplně. Občas je proto potřeba obměnit léčbu (což ne každý psychiatr dělá, protože starší léky=levnější).
Nevím, jak je to teď, ale v minulosti občas tito lidé končili sebevraždou v depresích, protože jim léčba přestala zabírat.

Ještě tip – většina bipolárních pacientů je citlivá na roční období, tedy zhruba v lednu začíná období deprese, na sklonku léta období mánie. Zhruba jednou za půl roku se to obrací. Někdo má postupně delší období deprese a kratší období mánie.

(Mé informace vyplývají výhradně z bipolární poruchy v příbuzenstvu, jsou asi 6 let staré, žádné studium nebo googlení, navíc v dnešní době už zase může být leccos jinak.)