Opět tu oživla diskuse, takže tentokrát se vynasnažím být kratší. Píšu z pozice křesťana, dle pohledu některých (i na diskusi) "fanatika". Sekty/ kulty totiž neohrožují lidi, kteří mají skutečnou křesťanskou víru. Jehovisté oslovují jednak lidi nevěříci, případně s nějakou osobní vírou, která je ale pečlivě oddělená od nějaké konkrétní církve, tito lidé nikam nechodí na bohoslužby ap. Pak oslovují "věřící" tradičních "velkých" církví. Z mého pohledu jde o formální a ne skutečné křesťany. Nemusí jít jen o matrikové katolíky, evangelíky ap., co do kostela přijdou za dvacet let, jednou za rok, dvakrát do roka. Může jít i o "praktikující", co jsou každou neděli v kostele. Víra těch lidí je ale spíš dodržováním určitých zvyků, chození do kostela, mezi svými ti lidé mluví určitým jazykem a stylem, tuhle masku obvykle odloží, když se baví s lidmi mimo církev. Ti lidé zpravidla nejsou schopni jasně definovat svoji víru. Pokud jsou evangelíky, tak např. souhlasí s homosexualitou, nevadí jim ani žehnáním homosexuálním svazkům farářem. Pokud jsou katolíky, tak jejich osobní přesvědčení často je v rozporu s oficiální katolickou doktrínou. Např. žena po rozvodu žije s dalším mužem, vdát se totiž už nesmí, tak radši smilní a chodí se pravidelně vyzpovídat.
Proč mi vadí sekty, když lidi v sektách žijí často lépe než nevěřící? Tj. nepijí, necizoloží, např. mormoni jsou známi svou osobní disciplínou a pracovitostí. Obecně bývá sektář poctivý, nic neukradne. Nevěřící lžou a kradou bez skrupulí a bohužel i mnozí tzv. věřící nejsou vždy čestní a poctiví.
Potíž sekt je, že odvádí lidi od Boha a poskytnou jim náhražku místo skutečného vztahu k Bohu. Opilec či narkoman se obrátí snáz než příslušník nějaké sekty a snáz než formální věřící z nějaké velké církve. A v první řadě jde o vztah k Bohu a pak až o nějakou morální proměnu života. Lze žít velmi slušně a na věčnosti skončit bez Boha. Ten opilec a narkoman zpravidla ví, že k Bohu nejde a pekle žije už mnohdy na zemi. Člověk s falešnou vírou má ale iluzi.
Sekty mají pár vnějších charakteristických rysů, které jsou navíc propojené. Obykle jsou výlučné, tj. aby člověk byl spasený, musí být např. svědek Jehovův, ostatní jsou zatraceni. Jen ta jejich organizace je správná, všechny ostatní jsou zlé a špatné. Tohle bývá spojené s kultem té společnosti, jejího vedení a zakladatele. Obrazy zakladatele sekty, je zcela nepřípustné pochybovat o nějaké nauce, kterou tento vyslovil a nyní je zcela závazná pro následovníky. Stejně tak je nepřípustné pochybovat o rozhodnutí či učení současného vedoucího sekty. Tvrdě vojenská organizace, vztahy podřízenosti a nadřízenosti, kult zakladatele a vůdce. Nesmí se pochybovat o učení, které je zpravidla postavené na negaci toho, co se učilo v rámci křesťanství až dosud. Ale v nějakých 80% se učení sekty klidně shoduje s Biblí a ostatními církvemi. Jenže důraz je právě na tom, co oni mají jinak. U sekt se autorita netýká jen učení při bohoslužbách, týká se i mluvení do osobního života jednotlivců. Jednotlivec je vyslán do cizí země jako misionář, o vyslání nerozhoduje jeho touha, ale rozhodnutí vedoucích. Mluví se i do věcí koho si vzít, jestli smí studovat vysokou školu a jakou.
Zdravé křesťanství má taky limity, nesmí se smilnit (vč. prohlížení pornografie, masturbace, nečistých fantazií ap.), partner má být jedině věřící, nesmí se lhát, krást - ale tyhle všechny příkazy a zákazy jsou v Bibli. Není to a nesmí to být tak, že do neutrálních věcí (např. koho si vzít, co studovat ap.), kde Bible nedává jasný pokyn tak se někdo řídí pokyny kněze či kazatele ap.
Jehovisté jsou proti transfúzi krve, odmítali vojenskou službu. Z hlediska učení je ale podstatné, že popírají, že Kristovo božství, byl jen Boží syn, jako ostatní lidi, ale ne Bůh. Vojenská disciplína, lidi musí týdně sloužit, např. stát v metru a nabízet "Probuďte se" či jiné tiskoviny ap.
Abych nekřivdil jen svědkům J., rysy sektářství jsou i jinde. Např. tuhá kázeň v katolických klášterech, byť to může být přitažlivé, vynucovaný celibát pro kněze, nařizování zpovědi ze všeho před člověkem. Ale i církve se zdravým učením mají někdy tendenci ujet. Třeba v zásadě zdravé křesťanské učení, ale vytvoří se jistý kult kolem pastora, ten je neomylný jak papež, kritika nepřípustná. Mluvení do osobních životů ze strany pastora a jeho pomocníků. Např. odmítnutí církevního snatku, když si dotyčný vezme tu, kterou by dotyčný neměl (např. o 12 let starší ap.). Pak třeba vadí i to, když se někdo nezapojuje do různých akcí sboru, nepovinných, ale doporučených. Např. sportovní odpoledne s fotbalem a následným opékáním buřtů. Kdo na toto nechodí (sport ho nebaví), tak to je chyba. Pastor to pak jednotlivě řekne všem členům při osobním setkání, že dotyčný se nezapojuje a má nezávislého ducha. Přitom jde v podstatě o team buildingové akce. Dřív vadilo, když se někdo "nezapojoval" za bolševika, dnes to vadí zas ve firmách - a bohužel někdy i stejně v církvi. Čím menší církev, tím tužší disciplína někdy je. Tyhle ujeté sbory mají tu charakteristiku, že jedině oni jsou (v ČR) ti správní. Ostatní jsou taky křesťani, ale ne tak dobří, mají řadu nectností, které pastor rád zdůrazní při každé příležitosti.
Sektářství se netýká jen jehovistů a mormonů. Vidím ho dost v katolictví ale i v církvích a sborech, které mají lecdky velmi zdravé křesťanské učení. Kde ale je oddělování se od ostatních křesťanů, kult vedoucího a jeho neomylnost, tak to je špatně. V jednom takovém sboru na Moravě kazatel mluví bizarním jazykem, do češtiny importoval řadu anglických výrazů. Mluví o anointování, spiritu atd. A členové sboru takhle zprzněnou češtinu uživají mezi sebou!