Ano, to je stejné u nás. Jakákoli konverzace mimo to nejnutnější sjede k tomu, že za vše můžu já. Už mě ale nebaví mu to vyvracet a tak ho v tom nechávám a uklidňuju se tím, že boží mlýny melou.... Na jednu stranu ho lituju, protože takový člověk snad nikdy nemůže žít normální plnohodnotný život, když neustále žije v tom, že někoho nenávidí. Včera jsem např. nepochopila jednání jeho sestry. Má stejně starou dceru jako je ta má. Přišli jsme včera na náměstí a stáli jsme tam a koukali na rozsvíceny stromeček. NAjednou slyším dceru, jak na někoho volá. Otočím se a moje dcera objímala dceru právě bývalého sestry. Její manžel mě suše pozdravil, ona si svou dceru přitáhla k sobě a ani nás nepozdravila, jako bychom byli prašivý, nemluvě, že vedle mě stál můj malý syn - její synovec a toho si též ani nevšimla. Moje dcera tam stála jak solný sloup a nechápala, co se děje. Přitom mi bývalá švagrová sama kolikrát říkala, ať si bývalého neberu a když jsme se rozváděli, ještě mi říkala, že ji to mrzí a ani se mi nediví. Asi ty pochody v hlavě mají v jejich rodině nějak společné...Nepochopím však, jak si někdo své mindráky může léčit přes děti...