Myšutko souhlas, ve zřetelně označeném psím výběhu ano.
Babička má boloňského psíka - fakt plemeno, které ublížit asi nedokáže (ale nikdy nemusí být na pořád), takže chodí velmi spořádaně na vodítku (radši s ním ujdeme dvakrát tolik aby se dostatečně vybil než ho nechat volně lítat). V létě ho naprosto ohavně, a nehorázně pokousal sousedův vlčák (je na volno, pohybuje se po vsi jak potřebuje). Psa jsme léčili několik měsíci, psychické trauma má dodnes. Nedokážu a nechci si představit co by dělalo moje 6ti leté dítě kdyby ho šlo venčit a malého boloňáka chránilo. Tenkrát ho venčila babi a točila s milým psíkem ve vzduchu, protože vlčák dorážel jak o život.
TeĎ jsou procházky pro babi jeden velký stres. I pro nás. PRotože všude zastavujeme, pouštíme majitelé volně pobíhajících psíků a našeho držíme v náručí (protože co kdyby zrovna tenhle "on nic nikomu neudělá" chtěl zaútočit. NEpřej si slyšet co si vyslechneme za poznámky od majitelů ( a to jsou fakt velká bojová plemena, která potkáváme).
Psů se nebojím, ani moje děti, babi teĎ už ano. Ale občas bych některým opravdu doporučovala psycho testy nebo výcvikový tábor společně s jejich miláčky, v neposlední řadě, aby používali mozek co mají v hlavě. Opravdu nikdy nevíš kdy se psovi (a může to být to nejmenší plemeno co existuje, nebo bojový zoufalec)v hlavě zrodí obranný reflex, nikdy nevíš jak dítě bude reagovat (stačí blbý pohled), jenže je to stejné jako s kuřáky - ve vymezeném prostoru ano - ale že to je cítit všude okolo, je holt už důsledek chování jedince.